Bajkal

Jak je jezero Bajkal hluboké a kolik je v něm vody?
Oblast největších hloubek jezera se nachází ve střední kotlině mezi mysy Ižemej a Chara-Chušum, asi 8 - 12 kilometrů vzdálena od východního břehu ostrova Olchon. Sklony dna od východního břehu jsou neobyčejně strmé. Největší hloubka 1620 metrů (měření s pomocí echolotu) platila od roku 1959. Tato hodnota byla však v roce 1984 opravena. Zjistilo se totiž, že rychlost šíření zvuku ve vodě ovlivňuje vedle tlaku i teplota. Vědci tak stanovili maximální hloubku Bajkalu na 1637 metrů. Dříve (kolem roku 1932) stanovená hloubka 1741 metrů, jejímž autorem byl Vereščagin, se ještě dnes objevuje v učebnicích, ale nebyla posledními výzkumy potvrzena.

Objemem zadržovaných vod se jezero Bajkal řadí na druhé místo hned za jezero Kaspické, které má ovšem téměř dvanáctkrát větší plochu. Vodní masou se Bajkal téměř vyrovná všem pěti kanadským jezerům (Hořejší, Michiganské, Huronské, Ontarijské a Erijské), a dokonce třináctkrát rozlehlejšímu Baltskému moři. Mezi všemi sladkovodními jezery vyniká Bajkal především velikým podílem hlubokých oblastí a výjimečnou střední hloubkou. Někteří autoři udávají i střední hloubku 730 metrů a množství zadržovaných vod 23 000 km3. Další rozměry pro zajímavost, opět se v různých zdrojích různí: Délka 636 km (jiný zdroj:670km) a šířka 79,4 km (74 km).

Kolik řek do Bajkalu vtéká a kolik z něj vytéká?
Každý autor udává jiný počet přítoků. Nejčastěji se můžeme setkat s čísly 336, 500 nebo 544. Problém je v tom, jak velké toky považujeme za řeky. Vezmeme-li v úvahu všechny toky bez ohledu na jejich velikost, tedy i potůčky o délce několik stovek metrů, pak má Bajkal skutečně 544 přítoků, a to 324 z břehu východního a 220 z břehu západního.
Pro upřesnění: mezi největší přítoky patří Selenga (1476 km), Horní Angara (438 km), Barguzin (480 km), dále z východního břehu Tompuda, Kabanja, Bolšaja, Turka, Sněžnaja, Chara Murin, Útulik a ze západního břehu Rel, Tyja, Sarma, Anga Buguldějka a Goloústnaja.
Množství vody v pánvi jezera je tak velké, že by ji všech 544 přítoků naplňovalo 368 let, 10 měsíců a 6 dnů.
Z Bajkalu vytéká pouze jediná řeka Angara. Už v prvních okamžicích svého života má 7x větší průtok než Labe v ústí do moře.

Jací jsou nejznámější endemičtí živočichové Bajkalu?
Jezero obývají na dva tisíce druhů živočichů a rostlin, z nichž dvě třetiny se nevyskytují nikde jinde.
Jedním z nejzajímavějších obyvatel jezera je tuleň bajkalský (Pusa sibirica), jediný představitel vodních savců na jezeře. Všichni jej tu po sibiřsku nazývají - něrpa. Dosahuje délky 120 - 150 cm a hmotnosti 65 - 100 kg. Nachází se tu na 70 000 kusů a patří mezi endemity. Jeho nejbližší příbuzní žijí v severských mořích, v Ladožském jezeře a v Kaspickém moři.
V Bajkale můžeme najít například asi 52 druhů ryb, z toho 27 druhů patří ke zdejším endemitům. Patří k nim například golomjanka. Patnáct až osmnáct centimetrů dlouhá ostnoploutvá ryba s průzračným bledě růžovým tělíčkem, které působí dojmem, že svítí. Optimální teplota vody pro ni je 5-7 stupňů Celsia. Rodí živá mláďata a pak umírá. Golomjanka slouží jako hlavní potrava bajkalským tuleňům. Mezi další endemity patří např. omul neboli síh bajkalský, jeseter bajkalský atd. Ze zoologického hlediska jsou nejzajímavější vranky. Žijí na jezerním dně od mělké zóny až po kilometrové hlubiny.
Určitě nejzajímavější skupinou živočichů ve vodní mase Bajkalského jezera jsou různonožci a mezi nimi čeleď blešivců ( asi 255 druhů), až na výjimky se jedná o místní endemity. Byly nalezeny formy temně zelené, jasně červené, fialové, růžové, hnědé. Mnozí jsou dravci nebo kanibalové, další požírají vodní rostlinky, někteří jsou i 8 cm dlouzí. Dále bajkalské houby z čeledi Lubomirskiidae patří k nejprimitivnějším zástupcům fauny.
Dalšími masovými obyvateli jsou máloštětinatci. V Bajkalu je jich přes 100 druhů. Dosahují až 20 centimetrů.
Mezi mnohoštětinatce patří Manayunkia baicalensis až 15 cm dlouhý.
K dalším živočichům patří měkkýši, z celkového počtu 83 známých druhů tvoří více než dvě třetiny endemity.
Dále mezi živočichy Bajkalu patři dva druhy nižších korýšů (Epischura baicalensis a Cyclops kolensis).
Ze zástupců hmyzu se tu vyskytují chrostíci (z 37 druhů asi 16 patří mezi endemity) a pakomáři. Během vývoje z vajíčka projdou chrostíci postupně stádii larvy, kukly a imága. K endemickým pakomárům patří zástupci rodu Sergentia a Diamesa.

Kdy asi Bajkal vznikl a jakým způsobem, kde se prostírá a jakou má šířku (minimální a maximální)? Bajkalské jezero nevzniklo jako následek nějaké krátkodobé katastrofické události. Proces vzniku je složitý, takže jen v kostce. Celá etapa geologického vývoje Bajkalského jezera, resp. Přibajskalska trvala 25 miliónu let, byla provázena takovými procesy jako je vrásnění, tektonická a vulkanická činnost. Na konci poslední fáze třetihor (pliocénu, tj. před dvěma milióny léty, značně zesílily procesy na hranici svrchního pláště a zemské kůry. Podél hranice se Starým sibiřským štítem vznikaly hluboké poruchy zemské kůry, podél nichž poklesly celé bloky pevniny. Přitom je pravděpodobné, že tento zlom nebyl souvislý, ale že podél poruch se vytvořily nejprve kotliny, které se postupně spojily. Asi před miliónem let v kvartéru existovalo již spojení jižní a střední kotliny jezera. Obě však byly odděleny od severní pruhem souše. Přibližně před 500 lety došlo v celé oblasti Přibajkalska k mohutné aktivizaci tektonických pohybů. Pruh souše poklesl. Vedle rychlého prohlubování všech pánví jezera však v tomto období pokračovalo i zdvihání okolních horských hřbetů. V souvislosti s tektonickými procesy se na počátku pleistocénu přetvářela i říční síť v povodí jezera…….
Proces utváření pánve Bajkalu není ukončen, probíhá i dnes. Svědčí o tom častá zemětřesení, jejichž epicentra leží na dně nebo na březích jezera. Ročně tu seizmografy registrují na 2000 otřesů půdy různé síly.
Jezero Bajkal se rozkládá na jihu asijské části Ruska nedaleko hranic s Mongolskem. Leží v tektonické depresi obklopené pohořími až 2000 m vysokými (Promorské pohoří, Bajkalské pohoří, Barguzinské pohoří, pohoří Ulan - Burgasy, Chamar Daban). Jeho šířka je různá: minimální 34 km a maximální 74 (79,4) km - podle použitých zdrojů - jsou uváděny různé rozměry.

Jaké jsou nejznámější endemické rostliny Bajkalu?
U břehů otevřeného Bajkalu obrůstají kameny v pásmu příboje řasy kadeřnatky. Připomínají hustý a hebký zelený mech. V hloubkách od jednoho do tří metrů střídají kadeřnatku zelená slizová ložiska řasy rodu Tetraspora. Mají formu jakýchsi zelených pytlů s nafouklými stěnami a mohou být až metr a půl dlouhé. Za nimi se do hloubky široce rozrůstá bajkalská endemická řasa Draparnaldia. Její keříčky o výšce 35 cm vytvářejí husté porosty v hloubkách od tří do deseti metrů. Tento rod je zastoupen celkem sedmi endemickými druhy. Ještě hlouběji dominuje žabí vlas. Do padesátimetrové hloubky pokračuje pás, kde se uplatňují rody Cladochaeta se sedmi endemickými druhy a Chaetomorpha. V hloubkách 120 m jsou nalézáni pouze jednobuněční zástupci řas.
Každý rostlinný pás má své specifické společenstvo organismů - biocenózu.
V Bajkale je známo nejméně 100 druhů planktonních řas. Rozhodující měrou se uplatňují endemické druhy: rozsivky Cyclotella baicalensis a C. minuta, obrněnky Peridinium baicalense.

Tabulka ryb, které žijí v Bajkalu
Použitá literatura