Evenkové

Evenkové, kteří se zabývají pastevectvím sobů, žijí roztroušeně v malých komunitách v oblasti dlouhé několik tisíc kilometrů. Je jich asi sedmnáct tisíc. Evenkové patří k jedné ze šestadvaceti kočovných skupin, které obývají Sibiř a sever Ruska. V těchto oblastech panují až sedmdesátistupňové mrazy.

Tábory si Evenkové stavějí u řek a jezer. V těchto končinách totiž voda znamená život. Evenkové ji nechávají do zásoby zmrazit do bloků.

V jednom táboře nebývá více než šest stanů. Před každoroční migrací si Evenkové připravují na pasteveckých trasách skrýše se zásobami. K přesunům používají sáně tažené soby, na nichž převážejí celý svůj majetek. Aby zabránili nadměrnému spásání trávy, každé stádo se pohybuje v oblasti o rozsahu několika set kilometrů.

Muži zůstávají většinou svobodní, anebo se žení ve starším věku. Ženatí svou manželku a děti málokdy vidí. Ženy dávají přednost pohodlnému městskému životu, kde většinou žijí s dětmi, které tam chodí do školy. Rodiny se scházejí jedině v červnu. Hlavní stravou Evenků je maso ze sobů a z ulovených zvířat.

Evencké pohádky
S evenckými pohádkami jsem se poprvé setkala na besedě o Sibiři s jejich vypravěčkou Pavlínou Brzákovou. Zde si můžete přečíst první, kterou jsem tam slyšela. Tyto pohádky se středoevropanovi budou ze začátku zdát přinejmenším dost zvláštní, ale zanedlouho určitě každý objeví jejich osobité kouzlo.

Kikolik a lidojedi
Jeden muž, možná se jmenoval Kikolik, a my mu tak budeme říkat, zápasil s medvědem. Byl pak celej unavenej, potřeboval si odpočinout. Bylo to v zimě. Toho roku byla zima docela mírná.

Kikolik ulehnul na sníh a začal dřímat. Náhodou šli kolem dva lidojedi - muž a žena. Byli hladoví, koukali, co by snědli. Jak tam ten kikolik ležel, padnul jim do oka. Chvíli kolem něj chodili, párkrát do něj šťouchli oštěpem. Kikolik se ani nehnul. Bylo jim jasný - je mrtvej.

Zaradovali se, jak snadno k masu přišli. Kikolik zatím spal. Stáhnuli ho řemenama, hodili si ho na ramena a vykročili směrem ke svýmu čumu, kde na ně čekalo pět hladovejch krků, malejch lidojeďat.

Když došli k čumu, vykoukla první holčička a zamlaskala. Muž a žena hodili Kikolika na hromadu kožešin a že se půjdou podívat ještě po něčem k zakousnutí. Krků bylo sedum a Kikolik dost hubenej. Sádla měl málo.Sebrali svý kožichy a šli pryč.

To už Kikolik dávno nespal. Probudil se ještě když ho nesli. Jen co starý vytáhli paty z čumu, začal se kolem opatrně rozhlížet. Děti lidojedů si hrály a tu a tam zašilhaly hladově po masu - po Kikolikovi.

Kikolik vytáhnul jednu ruku z řemene, nic se nedělo. Děti si hrály dál. Uvolnil druhý zápěstí, pořád si nikdo ničeho nevšimnul. Pak celou ruku. Nohu. A druhou nohu. Na stole uviděl nůž. Vyskočil…

Popadl nůž a bleskurychle oddělal všech pět lidojeďat. Trochu ho poškrábaly, jak sebou mrskaly. Pak jim uřezal hlavičky, strčil je do kotle a přiložil na oheň. Voda se brzy dala do varu. To už byl ale Kikolik pryč.

Do čumu se vrátili vymrzlí a hladoví lidojedi- nenašli už nic. U vchodu je do nosu uhodila vůně masa. Vrhli se celí lační ke kotlíku a začali rychle obírat kosti. Mlaskali, z hub jim čůrkem tekla mastnota. Libovali si kolik mají masa.

"Ten člověk byl ale tučnej," pochválila jídlo žena.
"Byl," přitakal muž.
"To máme ale šikovný děti. Tolik masa nám přichystaly." Oba pokyvovali hlavama. O dětech si mysleli, že jsou někde venku. Noc ještě nebyla.

Vytáhli širokej chulle a chtěli si zalízt dovnitř. Trochu se prospat. Najednou se z pytle vykutálela - hlavička. Potom druhá. A třetí… Lidojedi zašátrali dál a za vlasy vytáhli další dvě. S hrůzou se vrhli ke kotlíku. Vytáhli zbylý maso…tolik rukou a nohou!

"Běda, svoje vlastní děti jsme snědli!" lomili rukama. Naříkali. A brousili nože. Ale to už byl Kikolik dávno doma.

Slovníček:
čum - stan s kruhovým půdorysem
chulle - spací pytel z kožešiny

Použitá literatura