Fauna tajgy

Z velkých zvířat je v tajze široce rozšířen medvěd hnědý (Ursus arctos) a los (Alces alces). Medvěd hnědý dosahuje na Sibiři podstatně větší výšky i hmotnosti než v Evropě. Zdejší exempláře mohou mít hmotnost až 400 kilogramů. Těžší organismus s větším množstvím tuku odolává tvrdým sibiřským zimám.V jižních oblastech žijí i asijské formy jelena lesního, zejména jelen sibiřský (Cervus elaphus sibiricus). Do čeledi jelenovitých patří i malý 10 - 15 kg vážící kabar (Moschus moschiferus) , který je rozšířen jen na východ od Jeniseje. Velmi početní jsou zejména tajgovití hlodavci: hojně je rozšířena stromová veverka obecná (Sciurus vulgaris), která tu vytváří mnoho ras, i burunduk (Eutamias sibiricus). Ten vyhledává spíše světlejší okraje lesů, paseky a vypálené holiny. Hojné jsou i šelmy. Především je to vzácný sobol (Martes zibellina). Sobol se zdržuje v pusté tajze. Dává přednost hustým tmavým lesům s porosty sibiřské borovice limby, jedle, smrku a modřínu. K dalším šelmám patří sibiřská lasice kolonok (Mustela sibirica), lasice hranostaj (Mustela erminea), lasice kolčava (Mustela nivalis), jezevec lesní (meles meles) a největší a nejdravější z nich rosomák (Gulo gulo). Ten se živí především drobnými hlodavci, zejména norníkem tajgovým (Clethrionomys rutilus) a norníkem šedavým (Clethrionomys rufocanus). Odvažuje se však napadnout i soba a jinou vysokou zvěř. Podobná úzká závislost je i mezi rysem (Lynx lynx) a jeho hlavní potravou, zajícem bělákem (Lepus timidus). Mezi další masožravce tajgy patří například kuna lesní (Martes martes) a další kunovití.

Co je to kabar a co z něj využívá člověk?
Kabar je sudokopytník, z čeledi jelenovitých, a patří do vlastní podčeledi kabarovitých. Vyskytuje se v 13 zemích Asie a na Dálném Východě. Kabar sibiřský, neboli pižmový (Moschus moschiferus) žije v Číně, Mongolsku, v sev. a jižní Koreji, v Rusku, v Kazachstánu a v Kirgizii. Kabar Berezovského (Moschus berezovskii) žije v Číně a ve Vietnamu, kabar lesní (Moschus chrysogaster) v Himalájích, v Afghánistánu, v Číně a v Pákistánu a kabar čínský (Moschus fuscus) v Bhutánu, v Číně, v Indii a v Nepálu.
Jeho délka těla je 86 až 100 cm, délka ocasu 4 až 6 cm. Váží mezi 13 - 18 kg. Hlavním znakem jsou zahnuté horní tesáky, které u samců mohou být až 10 cm dlouhé a přesahují horní patro. Samice je mají menší. Tesáky neustále rostou, ale při pohybu se často lámou. Kabar nemá parohy. Zadní končetiny jsou skoro o třetinu delší než přední, a když je vyplašen, dovede skákat až 6 metrů. Srst je zabarvena do hněda, uši jsou velké a zakulacené, pokryté žlutými chlupy.
Z pižmové žlázy jednoho samce lze získat 25 gramů pižma.Odhaduje se, že žije 400 tisíc až 800 tisíc kusů, ale každým rokem populace ubývá, hlavně v Rusku (pytláci). Největší počet žije v Číně (200 až 300 tisíc) , v Rusku a v Mongolsku. Kabar žije v zalesněných a hornatých oblastech , je aktivní po soumraku a v noci. Svým pohybem připomíná spíše klokana než jelena. Přes den je skrytý v křoví. Je velmi plachý samotář. Jeho nepřítelem je liška, vlk a rys. Na 1 km2 připadají 3 - 4 kusy. Živí se travinami, kapradím, mechem. K říji dochází v listopadu a v prosinci, samec přijímá jen málo potravy a prochodí velké vzdálenosti. V květnu a červnu se rodí jedno, někdy 2 mláďata, která jsou schovány matkou po dobu 2 měsíců. Dožívá se 12 až 20 let. Kabar má jako jediný zástupce jelenovitých pachovou žlázu umístěnou v kůži na břiše a na spodní straně ocasu. Břišní žláza produkuje v říji pižmo. Kvůli pižmu je již po staletí loven a dnes ohrožen. Pižmo neboli mošus se používá v tradiční asijské medicíně, v homeopatii a na výrobu kosmetiky (parfémy, šampony). Cena 1 kg pižma stojí zhruba 50 tisíc USD, to jest 5 krát více než cena zlata. Proto se také kabar pěstuje na farmách (hlavně v Číně).

Která je největší dravá lososovitá ryba sibiřských řek?
Téměř ve všech řekách Sibiře od Uralu na západě až po povodí Indigirky na východě a také v mnoha jezerech žije hlavatka sibiřská neboli tajmen sibiřský (Hucho taimen). Dosahuje maximální délky přes jeden metr (až 1,8 metrů) a hmotnosti 30 až 60 (některé zdroje až 80) kilogramů. Tajmen je velmi podobný naší hlavatce podunajské (Hucho hucho), ale na rozdíl od ní nikdy nezaplouvá do moře. Tajmen sibiřský si důsledně hlídá své stanoviště.Vytírá se na písčitých mělčinách horních toků zpravidla v květnu. Živí se rybami, ptáky i menšími živočichy.
Pro zajímavost:
V knize Ryby zblízka (viz seznam literatury) se uvádí, že v roce 1946 byl uloven na řece Kotuj tajmen sibiřský, který měřil 210 cm a měl hmotnost 105 kg.

Proč je na Sibiři tak málo druhů plazů a obojživelníků?
Plazi a obojživelníci patří mezi exotermní živočichy, protože jejich tělesná teplota kolísá podle teploty prostředí. Za velmi nízkých teplot jsou neaktivní a upadají do stavu strnulosti. V nejsevernějších oblastech tak stráví sedm až osm měsíců v roce. Protože jsou tito živočichové závislí na teple, většinou žijí v teplých oblastech zeměkoule. S narůstající severní zeměpisnou šířkou se tak jejich výskyt snižuje.
Několik příkladů z plazů:
Ještěrka živorodá (Lacerta vivipara) má ze všech ještěrek největší areál rozšíření a ze všech plazů dosahuje nejdále na sever (k 70°s.š.). Je velmi nenáročná a v rámci svého obrovitého areálu rozšíření obsazuje nejrůznější biotopy. Nevyhýbá se ani silně podmáčeným stanovištím a v nebezpečí hledá někdy útočiště i v mělké vodě. Potápí se pod hladinu a zarytá u dna vydrží i déle než čtyři minuty. Na rozdíl od ostatních ještěrek je vejcoživorodá (pouze v severních Pyrenejích se vyskytují vejcorodé populace).
Na západní Sibiři žije beznohá ještěrka - slepýš křehký (Anguis fragilis). Dorůstá asi půl metru délky a žije všude na suchých travnatých a křovinatých místech od nížin do hor.
Užovka obojková (Natrix natrix) je nejznámějším zástupcem polovodních užovek. Její obrovský areál rozšíření sahá až za polární kruh. Na Sibiři se vyskytuje v oblasti Bajkalu. Žere především obojživelníky, vzácněji ryby a vyjímečně drobné savce a plazy.
Mezi nejnebezpečnější hady na Sibiři patří zmije obecná (Vipera berus). Ze všech suchozemských hadů má největší areál rozšíření. Dává přednost lesnatým vlhkým biotopům, ale celkově je na stanoviště velmi nenáročná . Je také neobyčejně odolná proti chladu, a proto se na severu vyskytuje až za polárním kruhem a v horách vystupuje do výšky 3000 m n. m.zmije také dobře plavou Její rozšíření v chladných krajinách je omezeno nedostatkem zimovišť. Zmije mohou obsazovat i území věčně zmrzlé půdy. Musí však mít na blízku kamenité sutě, kterými se dostanou hluboko pod zem. Využívají také přístupné vrstvy rašeliny, kde hnilobné procesy udržují vyšší teplotu. Při zimování zmije snesou krátkodobý pokles teploty na -2,5 °C a dojde-li k zatopení zimoviště, vydrží i několik dní až týdnů pod vodou. Protože o vhodná místa k zimování je na severu nouze, využívá příhodný úkryt často velké množství zmijí najednou (v rekordních případech i 300 - 800 jedinců). Had má k použití jednu až dvě třetiny člověku smrtelné dávky jedu.
Několik příkladů z obojživelníků:
Polárníkem mezi obojživelníky můžeme nazvat pamloka sibiřského (Salamandrella keyserlingi). Je rozšířen od asijských stepí přes tajgu až do tundry daleko za polární kruh. Dospělí živočiši údajně přežívají mráz -35 až -40 °C a pohybují se ještě při teplotě 0,5 - 1 °C. Rozmnožují se ve vodě, dál žijí na souši. Zůstávají však vodě nablízku. Ve dne se pamloci ukrývají pod kameny a kořeny a teprve po setmění vycházejí na lov. Chytají hmyz a jiné drobné bezobratlé živočichy. Nesnáší sluneční paprsky, i krátký pobyt na výsluní je může zahubit. Pamloci zimuji ve skupinách v hlubokých puklinách v zemi, ve svých úkrytech přežijí i dlouholeté zamrznutí.
Pamlok džungarský (Ranodon sibiricus) žije na rozdíl od pamloka sibiřského ve vodě, stejně nesnáší slunce a stejně se nebojí zimy. Žije v blízkosti pramenů horských bystřin, které zaručují chladnou, čistou a bohatě okysličenou vodu.
Z žab můžeme na Sibiři uvidět v oblasti bajkalského jezera skokana ostronosého (Rana arvalis) a skokana hnědého (Rana temporaria). Skokan hnědý je méně citlivý na chlad než ostatní skokani a probouzí se hned jak roztaje sníh a led. Vajíčka skokana hnědého vydrží nízké teploty, zato teplou vodu nesnášejí.
Ropuchu obecnou (Bufo bufo) najdeme od nížin až do hor od nadmořské výšky 2000 metrů. Živí se červy, plži, sviňkami, pavouky, hmyzem, který loví převážně v noci.

Který pták vysedí mladé v kteroukoli roční dobu i uprostřed zimy a proč se po smrti dlouho nerozkládá?
Těmito ptáky jsou křivky, které hnízdí v prvních studených měsících roku. Křivky mohou hnízdit v zimě, aniž by jim hrozil hlad. Pro své potomky stavějí pevná hnízda se silnými stěnami, zevnitř pečlivě vystlaná. Samička se usadí na první snesené vejce a neopustí hnízdo, dokud mláďata nevylétnou. Sameček zabezpečuje potravu pro všechny příslušníky své rodiny. Jejich mláďata se líhnou v době opravdové zimy, holá a bezmocná, a přesto nikdy nezmrznou. Líhnou se nejen v zimě, ale také na podzim a na jaře. Ptáci hnízdí v době, kdy mohou v okolí hnízda snadno najít potravu. Také čerstvě vylétla mláďata musí mít dostatek potravy. Křivky nejsou připoutány k nějakému zvláštnímu místu hnízdění. Postaví si hnízdo tam, kde je zrovna dobrá úroda šišek. Semena obsahují velké množství tuku a dodávají ptákům velké množství energie, důležité v nepříznivých mrazivých podmínkách. Malé křivky se rodí s rovnými zobáčky. Dokud je rodiče krmí, tedy 2 týdny v hnízdě a ještě několik dnů po výletu z hnízda zůstávají zobáčky přímé. Potravou mláďat je hmota vzniklá z natrávených semen ve voleti rodičů. Jakmile se však křivka začne živit sama, její zobáček změní tvar. Horní polovina se začne zakřivovat dolů, dolní nahoru.
Křivky mají ještě jednu zvláštnost. Tělo uhynulé křivky se dlouho nerozkládá. Má to jasnou souvislost s potravou. Semena v šiškách jehličnatých stromů obsahují mnoho pryskyřičných látek, které se postupně hromadí v organismu a prostupují do tkáně. Tak se křivky vlastně už zaživa mumifikují. Jejich těla se někdy uchovávají až 15 - 20 let, protože pryskyřičné látky brání hnilobným procesům.
Další fakta:
Známe několik druhů křivek, například křivku velkou (Loxia pypyopsittacus) ze severovýchodu Evropy, křivku obecnou (Loxia curvirostra) obývající lesy Severní Ameriky, Evropy i Asie a křivku bělokřídlou (Loxia leucoptera), žijící v Severní Americe, severní Evropě a na Sibiři. Všechny tři druhy křivek žijí v určitých oblastech společně. Aby si navzájem nekonkurovaly v potravě, specializuje se každý druh na jiné šišky. Křivka velká má mohutný zobák a vybírá semena z borových šišek, křivka obecná se slabším zobákem se živí smrkovými semeny a drobná křivka bělokřídlá hoduje na modřínech.


ZAJÍMAVOSTI

Žijí u nás losi, jestli ano, kde?
Území našeho státu není pro losy zrovna ideálním životním prostředím. Změny podnebí v dávné minulosti je však na naše území přivedly a jsou tu i dnes.
Losi jsou u nás chráněni podle zákona č. 114/1992 Sb. a vyhláškou 395/1992 Sb. jsou zařazeni mezi kriticky ohrožené druhy.
V současné době se zdá, že losů na našem území přibývá. Je to především důsledkem celosvětově sledovaného rozšiřování losí populace směrem na jih, ale také tím (nebo právě proto), že se v posledních desetiletích mění chování lidí ve vztahu k přírodě. Stálá losí populace (několik málo desítek kusů) žije již od poloviny sedmdesátých let na Třeboňsku a v současné době i na Jindřichohradecku a na Šumavě, avšak spatřit tam losa je veliká vzácnost. Místní myslivci provádějí sčítání losů vždy v zimě podle stop ve sněhu.
Něco málo ještě z minulosti:
Kdysi dávno k nám losi přišli ze severu nebo severovýchodu pravděpodobně z důvodu postupu ledovců směrem na jih. Nejspíš byli podobní poddruhu Alces alces buturlini (los sibiřský), ale změnou prostředí se postupně vyvinuli v menší poddruh Alces alces alces (los evropský). V průběhu staletí a tisíciletí se jejich populace dramaticky měnila, ale v období středověku jich tu každopádně bylo víc než dost. Je to zřejmé i podle názvů některých českých obcí (Losiny, Losov, Losice, atd.). Naše území se však rychle zalidňovalo a losi se stali lovnou zvěří. A tak jich postupně ubývalo a podle literatury byl poslední omylem zastřelen v září 1958 u Litoměřic, když si ho myslivec spletl s jelenem. Pojem "poslední" je však velmi zjednodušený, stálá populace byla v té době již asi zanedbatelná, nebo přinejmenším nesledovaná a v tomto případě se zřejmě jednalo o migrující zvíře putující nejspíš z Polska.
Další fakta:
Los (Alces alces) je savec z řádu sudokopytníků a je největším představitelem čeledi jelenovitých. Žije v lesích a mokřadách Severní Ameriky, Evropy a Asie. Dokonce i u nás. Žije přibližně 25 let, má silně vyvinutý sluch a čich, zrak je slabší. Je to samotář a velký cestovatel, dobrý běžec a výborný plavec.
Dříve převládal názor, že los euroasijský (euro-západosibiřský) je jiným živočišným druhem, než los severoamerický. Podle současné taxonomie se však jedná o jediný druh - Alces alces - zahrnující devět poddruhů, které se vyvíjely odděleně v různých přírodních podmínkách.

A sobi?
U nás je chová ZOO Olomouc, Chomutov a Praha.
Něco málo ještě z minulosti:
Z archeologických výzkumů víme, že asi před 12 000 lety žili lovci sobů na našem území v jeskyni například v jeskyni Kůlna a v jeskyni Balcarka (v Moravském krasu) , kde se našly také pozůstatky koster sobů.
Další fakta:
Sob polární Rangifer tarandus je savec z rádu sudokopytníků a čeledi jelenovitých. Žije v Severní Americe na Aljašce a v Kanadě, ve Skandinávii a v evropské i asijské části Ruska až po severní Mongolsko. Jejich přirozeným prostředím jsou severská tundra a tajga. Živí se nejrůznější rostlinnou potravou. Požírají traviny, byliny, mech, listí a výhonky keřů. V zimě se živí hlavně lišejníky. Občas dokonce pozřou i drobné lumíky. Sobi dorůstají délky 150-220 cm, výšky 110-130 cm a hmotnosti 150-300 kg. Kopýtka jsou široká a umožňují chůzi na ledu, sněhu i v rozbahněné tundře. Parohy mají obě pohlaví. Staří samci je mívají velmi členité a mohutné, shazují je po říji. Samice je mají slabší a shazují je až po porodech mláďat. Stáda se skládají za samic s mláďaty a samčích skupin. Ta někdy dosahují až několik desítek tisíc jedinců. Na jaře a na podzim podnikají daleké cesty. V říji, která bývá na podzim, vytváří samci harémy s 10-15 samicemi. V severní Evropě a na Sibiři jsou důležitými domácími zvířaty. Chovají se polodivoce. Využívá se jejich maso, kůže i mléko. Sobi jsou také důležitými tažnými zvířaty. Ujdou za den velkou vzdálenost i tam, kde by jiná domácí zvířata nepřežila.
Sobi se chovají ve větších výbězích. Nutností je stinný přístřešek, kde tráví letní vedra. V období říje samci přestávají přijímat potravu a mohou zhubnout až o čtvrtinu hmotnosti. Samci jsou v této době velmi agresivní i vůči člověku. Samice je březí 7-8 měsíců a rodí většinou jen jedno mládě. Přestože je sob domácí zvíře a je severských krajích běžně chován, v zoologických zahradách ho najdeme jen zřídka. Jako jiným potravním specialistům se pro ně jen těžko získává náhradní potrava. V přírodě totiž požírají hlavně lišejníky, pupeny a větvičky s listy obsahující velké množství bílkovin. V zajetí se krmí senem, trávou, listy a větvemi stromů a keřů a lišejník. Pokud není k dispozici dostatečné množství lišejníku podávají se jim speciálními granulované směsi dovážené ze zahraničí.

Co je to golúb-javan a ve které knize o něm psal Spisovatel Rudolf Luskač?
Název golúb-javan znamená sněžný muž. Název není nutno brát doslovně. Místní obyvatelé nepochybují o tom, že je to zvíře. Rozhodně patří k nejzajímavějším tvorům, kteří se dnes na naší zeměkouli vyskytují.
Je to bytost podobná člověku. Nápadná jsou její shrbená záda, dlouhé přední končetiny a téměř vzpřímená chůze, která připomíná chůzi starého člověka. Golúb-javan je vysoký a tělo má porostlé hustou šedohnědou srstí. Dlouhé, skoro štětinaté vlasy na zašpičatělé hlavě mu padají na obě strany. Hlavu drží vzpřímeně a nad velkýma očima se mu ježí mohutné obočí. Vydává různé skřeky. Golúb-javan ženského pohlaví, je menší, má dlouhá prsa a při chůzi si je musí přidržovat, aby mu nepřekážely. V tlupě sedí zvlášť od mužů. Golúb-javani žijí v houfech a přecházejí na zimu z odlehlých míst velehor (přes Sajanské pohoří do masívu Munku-Sardyk) do nižších poloh (až do údolí řeky Selengy) a při setkání s lidmi bývají nebezpeční. Strmé skály zlézají s takovou lehkostí, jakou by jim mohl závidět každý horolezec. Jedí například maso z beranů.
Tento zajímavý tvor je popisován v knize Závoj zeleného ticha od Rudolfa Luskače. Kromě této knihy napsal řadu dalších, například Bílá straka, Lovci veliké země, Odkaz lovce tajgy, Revír bez hranic, Zelené eldorádo, Zelený ráj, Číhající stíny, Hlas pralesa. Jsou to knihy o Sibiři, o tajze, o přírodě, o zvířatech, o lidech.
Něco málo o autorovi:
Rudolf Luskač se narodil 21.12.1899 v Rájci a zemřel 26.6.1971 v Praze. Byl to prozaik a autor loveckých a cestopisných próz a knih s přírodní tématikou pro dospělé a mládež.

Použitá literatura